PAUZA – zařaďte dobu na odpočinek a obnovu.
O nutnosti odpočinout si a nabrat síly není potřeba nikoho přesvědčovat. Slovně to podpoří každý. Jak je to ale ve skutečnosti? Plánujeme si zodpovědně nějaké volno nebo to prostě necháme, jak to vyjde? A není to náhodou právě ten volný odpočinkový čas, který omezíme jako první, když nestíháme něco dodělat?
Cyklus práce a odpočinku vnímám jako něco přirozeného, jako střídání nádechu a výdechu.
Mám ve zvyku pracovat v časových blocích. Nařídím si budík řekněme na hodinu, věnuju se nějaké konkrétní práci a plně se na ni soustředím. Když zazvoní budík, ukončím to a jdu si dát pauzu. Místo sezení u počítače jdu zalít kytky, vyndat prádlo z pračky nebo se jen tak protáhnu. Po deseti minutách se můžu vrátit k práci a nastavit si další hodinu.
Další prostor pro odpočinek mám večer. Znám se a vím, že po osmé večer už nic náročného dělat nemůžu. Leda tak koukat na nějaký film a u toho možná třídit fotky nebo něco podobného, co nevyžaduje velké přemýšlení.
Naši předci dodržovali nepracovní neděle. To bylo skvělé, protože měli vyhrazený prostor na to nejen si odpočinout, ale i pobýt s rodinou, získat odstup a vůbec to dávalo životu takový pravidelný řád. Návštěva kostela dělala z neděle posvátný den věnovaný bohu.
Stanovit se jeden den v týdnu jako odpočinkový je dobrý nápad, i když to nemusí být zrovna neděle. Mám kamaráda, který většinou o víkendech učí v nějakém kurzu. Místo neděle pro něj může být odpočinkové třeba úterý.
Čím vyplnit čas věnovaný odpočinku? Vždycky jsem slýchala, že je třeba, aby to bylo něco úplně jiného než práce. Tedy když je podstatná část mé práce u počítače, tak abych odpočívala aktivně, třeba pohybem. V praxi je to tak, že večer už nemám chuť ani energii na nějaké cvičení a dost často je to film na počítači, čím ten volný čas vyplním. Nejsme dokonalí, že?