OCENĚNÍ – soustřeďte se na věci, za které jste vděčni.
Ocenění je fáze, na kterou často zapomínáme. Dokončíme nějaký úkol a hned se vrháme do dalšího, protože přece máme málo času, tak není čas na nějaké oslavy a poplácávání po ramenou. To ale není cesta ke štěstí, stále se za něčím ženeme, stále nejsme spokojení. Není to proto, že by náš život byl tak hrozný. Je to proto, že jsme té spokojenosti nedali prostor.
Představte si, že učitelka má ve třídě dva žáky. Jednoho oceňuje, chválí ho, když se mu něco povede, poskytne podporu, když se něco nedaří. Druhého víceméně ignoruje, výsledky nijak zvlášť nekomentuje, pomůže jen na výslovné požádání. Kdo z nich má větší šanci cítit se a být úspěšný? Zkusme se sami k sobě, ale i k těm ostatním chovat jako ta podporující a inspirující učitelka.
Podmínkou je, abyste to hodnotu skutečně cítili. Vyjadřovat chválu a ocenění tam, kde to necítím, je málo účinné. Poznáme, kdy jde o falešnou chválu. Skoro vždycky je něco pozitivního, co lze ocenit, jen to někdy vyžaduje chvilku snahy, než to objevíme.
Ocenit bychom měli i sami sebe denně, klidně i několikrát si uvědomit, co dobrého se nám děje. A zejména co dobrého působíme ve světě my. Když uvařím dobrou večeři, tak to přece stojí za to, abych si to na pár vteřin uvědomila a měla ze sebe radost.
Ocenění vede i k vděčnosti. Vděčnost je takový hezký stav, kdy si člověk uvědomuje, jak dobře se má. Na rozdíl od věčné nespokojenosti a stresující honby za něčím. Představte si, že tuto vděčnost cítí váš partner ve vztahu k vám. I když vám to neřekne, tak cítíte, že je rád, že vás má.
Úplně jiné je to tehdy, když je s vámi ten druhý člověk neustále nespokojený, říká něco jako, že jste fajn, ale kdybyste ještě udělali tohle a zlepšili tamto, že by to bylo lepší. Je to strašně stresující. Navíc tlak druhého člověka odráží jeho představy a touhy, a to vůbec nemusí odpovídat vašim nejlepším možnostem a schopnostem.
Chcete být sami sobě takovým „přísným šéfem“? Fakt je to vaše představa o štěstí?