Nenásilná komunikace NVC

Nenásilná komunikace (NVC – non violent communication) je metoda, jak pochopit své pocity a potřeby, vyjádřit je jasně, bez agrese nebo manipulace a totéž umožnit i druhému člověku.
Mně se ten původní název nenásilná komunikace nelíbí, protože je v něm skryté slovo násilí. Raději mám výraz empatická komunikace, protože ten přesně vyjadřuje, o co tu jde – o empatii, skutečné vnímání sebe sama i druhých.
Tato metoda předpokládá, že jako lidé jsme v zásadě dobří a že všechno, co děláme, jsou strategie, jak naplnit své potřeby. I když ty strategie mohou být v dané situaci málo funkční nebo mohou ohrožovat potřeby ostatních.

Autorem a tvůrcem této metody je Marshall B. Rosenberg, jehož knihy jsou přeloženy i do češtiny.


Empatická komunikace má čtyři kroky:

POZOROVÁNÍ
Pouhé pozorování, bez hodnocení, bez přidaných myšlenek a interpretací.
Když se někdo na schůzku opozdí, pozorování říká: Je čtvrt na šest a člověk, na kterého čekám, tu ještě není.
Naše myšlenky k tomu velmi rychle přidají nějaké další scénáře, které už ale nejsou pozorováním. Např. je bezohledný, tohle mi dělá pořád, ten nikdy nepřijde včas, je to chaotik, neváží si mě, co když se mu něco stalo, nemá mě rád a podobně. Tyhle myšlenky obvykle bývají nabité emocemi a to spíš těmi negativními. Stojí nás energii a hlavně nám brání vidět, co se skutečně děje. Čtvrthodinové zpoždění druhého člověka může způsobit v naší hlavě hotovou válku emocí. Když to takhle čtu, vypadá to skoro nesmyslně, rozčilovat se kvůli pár minutám, ale v realitě se nám to děje.
Je třeba si uvědomit, co je skutečnost a co je naše hodnocení. Např. když řeknu: On se mračí, asi se na mě zlobí. První polovina tohoto sdělení je pozorování, ta druhá už je hodnocení.
Hodnotit a posuzovat je dobře naučený vzorec, který si potřebujeme uvědomit.
Proč tam vlastně to hodnocení potřebujeme přidávat? Je za tím potřeba rozumět situaci, mít informace. A když nám chybí, tak si je tam mozek prostě doplní na základě našich předchozích zkušeností.


POCITY
Druhým krokem je vnímat svoje pocity. Vnímat a popsat je. Pocity nejsou zbytečné. Pocity jsou informace o tom, že se děje něco příznivého nebo naopak nežádoucího. Že je ohrožená některá z našich potřeb.
V naší kultuře je časté nadřazování rozumu nad emocemi. Žijeme v iluzi, že se od nich lze zcela oprostit a fungovat „rozumně“. Ale emoce jsou dlouhodobě silnější než rozum a dávají nám velkou sílu a motor, pokud s nimi dokážeme pracovat. Odsunutím emocí na druhou kolej dosáhneme jen toho, že nad nimi ztratíme přehled a kontrolu. Potlačené emoce nejsou pod kontrolou.
Další obava pramení z toho, že neumíme zacházet s emocemi druhých. Když se někdo vám blízký rozpláče nebo naštve, jak s takovou situací naložit?


POTŘEBY
Která naše potřeba je ohrožená natolik, že vyvolala emoce? Co nám chybí? Co právě potřebujeme? Můžou to být základní a srozumitelné potřeby, jako je jídlo, teplo nebo potřeba spánku. Pak ale máme i potřeby nemateriální, chceme být respektování, milováni, přijímáni a to už se vyjadřuje hůř. Možná máme z minulosti zkušenost, že tento typ potřeb ostatní často neberou vážně, odmítají je nebo znevažují.
Když nás něco naštve nebo rozesmutní, můžeme mít tendenci hledat viníka – buď v sobě nebo v těch ostatních. To ale není řešením. Řešením je zaměřit se na potřeby – jak svoje, tak potřeby druhého člověka v dané situaci.


PROSBY
Prosba nebo žádost je strategie, jak získat to, co potřebuju. Důležité je, aby byla vyjádřená jasně a srozumitelně a aby druhý člověk přesně věděl, co od něj chci. Na druhé straně mu musí ponechávat svobodu rozhodovat se. Je potřeba vyhnout se manipulaci nebo agresi. Za nesplnění prosby nesmí následovat žádný trest, např. ve formě uraženého chování, shazování nebo kňourání. Musíme být připraveni na to, že ti druzí nám nemusí vyhovět.