Žebříčky

Žijeme ve světě žebříčků a stále něco a někoho porovnáváme. Zároveň jsme si vědomi toho, že ostatní hodnotí nás a zařazují si nás do svých podvědomých žebříčků. Ať už jde o krásu, bohatství, schopnosti a dovednosti, znalosti čehokoliv, pořád jenom posuzujeme. Jako bychom pořád byli na nějakých závodech, kde se snažíme vyhrát.
Proč? Proč máme takovou potřebu posuzování a hodnocení? Je to přirozené nebo je to naučené díky známkování a hodnocení ve škole, doma, ve sportu i v práci?
Co když je za tím nějaká naše důležitá potřeba? Třeba potřeba sounáležitosti. Chceme někam patřit, chceme, aby na nás někomu záleželo. Po milióny let byl náš život závislý na tlupě a být odmítnut znamenalo zemřít. Ten strach o život v nás zůstává a představa, že nás někdo důležitý skupina nebo člověk odmítne, ta je děsivá. A to i tehdy, když víme, že jsme na druhých lidech do značné míry nezávislí. Vyděláme peníze a co potřebujeme, to si koupíme. Racionálně vzato ty ostatní lidi nemusíme potřebovat. Ale někde na podvědomé úrovni cítíme, že jsou důležití a že i my chceme být důležití.
Porovnávání začíná už ve škole, jednička je rozhodně lepší než čtyřka. A když jste čtyřkař, tak se dnes a denně konfrontujete s tím, že jste někde u dna toho školního žebříčku. Že podle toho hlavního ukazatele školních známek nejste dost dobří. Můžete být oceňováni za jiné vlastnosti laskavost, šikovnost, krásu nebo fyzickou sílu, ale vyrovná to vliv známek?
Vlastně to začíná ještě dřív: v rodině, kdy rodiče dětem říkají, co je a co není správné. A bohužel to někdy spojují s hodnotou toho malého človíčka: když nebudeš dělat to a to, tak tě lidi nebudou mít rádi. To jsi hodný, když …… Kde je hranice mezi výchovou a manipulací?
Pokračuje to v práci, kdy se hodnocení a kritika považují za nezbytnou a dokonce pozitivní součást.

Publikováno
V rubrikách BLOG

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *