Kniha 7 návyků skutečně efektivních lidí od Stephena R. Coveyho vyšla (v angličtině) už v roce 1989, není to tedy žádná novinka, ale principy v ní popsané jsou univerzálně platné. Cílem autora je ukázat, že hlavní je charakter člověka, z něhož pak vyplývá vše ostatní. Je to v protikladu oproti názoru, že práce a zaměstnání jsou oddělené od soukromého života. Pokud jsem slušný charakterní člověk, tak jsem takový všude. A pokud jsem křivák v práci, bylo by naivní čekat, že v osobním životě budu jiný.
Autor formuluje sedm návyků nebo principů, které jsou zcela univerzální, nejsou omezené jen na byznys nebo zaměstnání.
První tři návyky názývá soukromým vítězstvím, odehrávají se vlastně uvnitř nás, ale projevují se navenek v našem chování a jednání. Druhá trojice návyků je zaměřena na venek, na ostatní lidi. Sedmý návyk – ostření pily -je jakýmsi zastřeešením nebo zarámováním těch ostatních.
Návyk č. 1 – buďte proaktivní. Často jsme reaktivní, tedy reagujeme na nastalou situaci, ale vlastní aktivitou šetříme. Tento návyk nás vede k tomu, abychom předem přemýšleli, jak se situace bude nebo může vyvíjet a připravovali se na ni.
V této kapitole autor popisuje zónu vlivu a zónu zájmu. Zajímá nás leccos, ale vliv máme jen na menší část svého světa. Když se soustředíme na zónu zájmu, můžeme probírat celebrity, sportovní výkony klubů, výroky politiků a podobné věci, na které máme jen pramalý vliv a spíš nás dovedou ke stěžování si na to, co se nám nelíbí. Pak nám možná bude chybět čas něco dělat v zóně vlivu, což je prostor, kde můžeme reálně způsobit nějakou změnu. Může to být práce, vzdělání, životní styl nebo vztahy.
Tento návyk se staví proti pocitu bezmoci a fatalismu. I kdybychom neměli jinou možnost, vždycky si můžeme zvolit alespoň svou vnitřní reakci na situaci – jestli se naštvu, odmítnu něco nebo se budu snažit pochopit a zůstat nad věcí.
Návyk č. 2 – začínejte s myšlenkou na konec. Autor tu navrhuje, abychom si zkusili představit, že o nás na našem pohřbu mluví naši blízcí – co bychom si přáli o sobě slyšet? A odpovídá tomu to, co děláme teď v současnosti?
Všechno vlastně vniká dvakrát, poprvé v naší mysli, když věc plánujeme, podruhé v realitě. Nejprve si tedy představíme, co chceme, pak to realizujeme. Když neznáme svůj cíl, pak nemáme co realizovat (ale určitě se v okolí najde někdo, kdo nás rád využije k realizaci svých vlastní snů a cílů).
S tímto návykem souvisí i cosi jako osobní vize či poslání. Asi jen málokdo má něco podobného sepsaného. Naopak firmy často mívají písemně zformulované poslání, otázka je, jestli ho znají a berou za své i všichno zaměstnanci. Autor v knize uvádí příklad hotelu, kde se cítil velmi dobře. Své poslaání tam měl nejen hotel, jako takový, ale i každý člověk, takže všichni zaměstnanci se svým dílem snažili o to, aby se tam hosté cítili spokojení. Vnímali to jako svoje osobní poslání. A to je rozhodně jiný přístup, než když děláte svou práci pro peníze a jinak vám na ní nezáleží.
Tento návyk se mi moc líbí, protože mi pomáhá vidět smysl a význam svého konání.A to nejen u velkých věcí, jako je životní poslání, ale i v těch malých. Když se pouštím do nějaké práce, je přece důležité vědět, jaký má být její výsledek. Když se připravujeme na schůzku, měli bychom vědět, čeho chceme dosáhnout a ideálně i to, co chce ta druhá strana. Když někomu volám, občas si i napíšu, co vlastně chci vyřídit. Zvlášť když jsou to dvě nebo tři věci najednou, tak se mi může stát, že si sice s druhým člověkem příjemně popovídám, ale domluvit to klíčové. Takže napsat si to mi funguje.
Návyk č. 3 – to nejdůležitější dávejte na první místo. Teoreticky je to jasné a pochopitelné, ale v realitě se často utápíme v každodenní operativě, hasíme požáry a řešíme věci naléhavé, zatímco to důležité zůstává stranou. Tento návyk vnímám jako složený ze dvou částí – nejdřív si uvědomit, co je z mých aktivit nejdůležitější, pak zajistit, aby se tomu dostalo dost prostoru.
Problém je v tom, že zaměňujeme naléhavé s důležitým. Zvonící telefon je ukázkou naléhavosti, obvykle ho zvedáme a vyřizujeme hovor, i když zrovna děláme něco skutečně důležitého. Naopak zdravé jídlo je důležité, ale není naléhavé. Když se dnes vykašlu na cvičení, nic se nestane, žádný bezprostřední efekt to mít nebude. Když to ale budeme dělat pořád – což možná budeme, pokud jsme to odsunuli až za jiné priority – pak se ten efekt s časem nastřádá v podobě kil nebo mizerné kondice. Nástrojem k roztřídění našich aktivit je Eisenhowerova matice, která je v knize podrobně popsaná.
Mně osobně se osvědčilo zařadit si to nejdůležitější jako první úkol dne. Když prioritou bylo přeložit knihu, začínala jsem tím hned ráno, před vším ostatním. Když bylo nejdůležitější stabilizovat příjmy, dostalo se na přední místo právě tohle. Kdybych začala kontrolou emailů nebo sociálních sítí, tak bych se k tomu důležitého nemusela vůbec dostat.
Situaci nám stěžuje fakt, že máme víc rolí a snažíme se mezi nimi udržet rovnováhu. Autor navrhuje, abychom se je sepsali a každé dali určitý časový prostor. Platí to pro role pracovní i osobní.
Vždycky toho bude k udělání víc, než jsou naše kapacity. Nejde jen o pracovní úkoly, ale i osobní záležitosti nebo naše ambice – co všechno se chceme naučit, v čem se zlepšit, možná chceme víc cvičit, zlepšít angličtinu nebo komunikační dovednosti, naučit se lépe delegovat práci nebo rychleji číst, seznam je prostě někonečný. Pomáhá mi vnímat svět jako obrovský švédský stůl, kde je obrovská spousta jídla. Nezbývá mi, než si vybrat a smířit se s tím, že většinu nestihnu ani ochutnat. Smířit se s omezeností je těžké, ale je to mnohem reálnější, než chtít stíhnout všechno.
Druhá trojice principů se týká vztahů s lidmi a autor zde píše o citovém kontu, což vnímám jako úroveň důvěry, která mezi dvěma lidmi panuje. Buduje se tím, že druhého chápeme, respektujeme, věnujeme mu svůj čas, ale zároveň mu dáváme prostor být tím, kým chce. Dělat něco s člověkem, kterému věřím, je fajn. Ale s někým, komu nevěřím a o kom si myslím, že mě nerespektuje? To je dřina, otrava a proč na to marnit energii? Možná je nejdřív potřeba investovat čas a úsilí do vzájemného vztahu. Že by tohle byl smysl a účel různých stmelovacích akcí a temabuildingů?
Návyk č. 4 – myslet způsobem výhra – výhra. Znamená to hledat takové řešení, které bude ku prospěchu oběma stranám. Někdy to nejde – například ve fotbale je prostě cílem vyhrát. Ale ve většině životních situací se vyplácí hledat oboustranně výhodné řešení, kde ani jedna strana nebude „poražená“. Nemusí to znamenat kompromis, ten je ve skutečně částečnou prohrou obou stran. Znamená to hledat zcela jiné řešení, třetí (čtvrtou, pátou …) možnost, která uspokojí zájmy všech zúčastněných.
Někdy je řešením domluvit se, že k žádné dohodě nedojde. I to může být lepší, než cosi polovičatého, co neuspokojí ani jednu ze stran.
Tento návyk vžaduje opustit představu světa jako velkého bojiště, kde je mým cílem vyhrávat, a vnímat ho spíše jako prostor pro tvoření, kde si každý najde své místo.
Návyk č. 5 – nejdřív se snažte pochopit, pak být pochopeni. Chápeme ty druhé? Nebo si jen myslíme, že jim rozumíme? Mnohokrát jsem dostala rychlou radu od člověka, který se vůbec nesnažil chápat moji situaci. Z titulu svých zkušeností nebo znalostí nebo pocitu kompetence mi radili dřív, než vůbec pochopili, o co mi vlastně jde.
Proč je těžké druhé chápat? Protože spěcháme, nedopřejeme druhému člověku čas na to, aby se vyjádřil, myslíme si, že rozumíme a nesoustředíme se. V současné době to je možná ještě horší díky mobilům, do kterých koukáme i tehdy, když jsme ve společnosti druhých lidí. Je to nejen projev neúcty, ale i nesoustředěnosti, a je velká pravděpodobnost, že nám něco unikne.
Existuje pojem a metoda empatická komunikace. Jak poznáte, že druhému skutečně rozumíte? Teprve tehdy, když ten dojem bude mít i on.
Návyk č. 6 – vytvářejte synergii. Synergii můžeme vytvářet ve všech svých vztazích a záměrech. Když vytváříme synergii, znamená to, že všichnizúčastnění získávají ze svých činů víc, než kdyby zústávali sami. Znamená to prospívat jak sobě, tak ostatním.
K tomu, abychom vytvářeli synergii, se potřebujeme doplňovat, což znamená také to, že každý musíme být jiný. Jak bychom se mohli doplňovat, kdybychom byli stejní? Moje silné stránky doplní tvoje slabiny a moje nedostatky vyváží tvé dary a talenty. Považuju za mimořádně důležité oceňovat lidi, kteří jsou nějakým způsobem jiní, protože ti do společného konání mohou vnést odlišnou perspektivu, o které já nemusím mít vůbec tušení. Když se sejde rozevlátý umělec a usedlá paní účetní, bude pro ně možná vzájemná komunikace náročná, ale mohou si být navzájem velmi užiteční, pokud dokážou ocenit schopnosti toho druhého spíš, než aby ho odsoudili za jeho jinakost.
Návyk č. 7 – obnova sil. Abychom mohli fungovat dlouhodobě, potřebujeme stále obnovovat svoje síly a kapacity. Všichni víme, že se máme starat o své zdraví. Proč to neděláme? Protože jsme tomu nedali prioritu. Musíme obnovu sebe sama postavit na přední místo, dát jí čas a energii. Autor tu rozděluje tělesné zdraví, emoce, znalosti a dovednosti i spirituální zdraví.
Zcela jasné je to v případě fyzického zdraví.
Duchovní obnova nemusí souviset s náboženstvím. Je to spíš jakýsi pocit smyslu našeho života a konání. Vědět, že to co dělám, je důležité, že nějak smysluplně přispívám k lepšímu světu.
Mentální obnova zahrnuje například stálé vzdělávání se a zlepšování.
Společenská nebo citová dimenze se týká vztahů s ostantími lidmi. I to ty je třeba pečovat, pokud na ně v běhu za úspěchem zapomeneme, pak budou vadnout a možná uhynou jako kytka, kterou už není možné vzkřísit, ať už ji budete zalévat jakkoliv.
Kniha je skvělá, je plná zajímavých informací a nápadů, co by mohl člověk na svém vlastním životě změnit. Není to ale sbírka jednoduchých tipů, naopak, nabádá vás změnit své vlastní osobní paradigma, tedy tu svou vnitřní mapu, kterou si budujeme v mysli. Rozhodně doporučuju k přečtení, jen si na ni vyhraďte dostatek času. Nejen na čtení, ale i na přemýšlení.