Knížka Hodný holky nevyčnívají se zabývá tím, jak se jako žena uplatnit a zviditelnit, když nám není vlastní dělat nějakou intenzivní sebepropagaci.
Od malička nás učí, že máme být hodné a poslušné. Když vyrosteme, zjistíme, že být hodná je v profesním životě spíš nevýhoda. Zvlášť když nic jiného neumíme. Pak je problém nejen v tom se prosadit, ale vůbec být dobře vidět, slyšet a být pro své okolí srozumitelná.
Kniha má osm kapitol, je psaná formou číslovaných tipů, což je praktické, člověk si najde, to, co je pro něj důležité a klíčové a ostatní je možné (nikoliv dobré) ignorovat.
V první kapitole najdete samotné základy toho, jak se liší komunikace mužů a žen. Zaujalo mě zejména to, že my ženy věci víc „okecáváme“, jako bychom si chtěly své požadavky ospavedlnit a omluvit se za ně. Paradoxně to ale pro muže může být matoucí, nepřehledné a ztrácí se v tom. Takže jim stručnějším vyjadřováním prokážeme službu a umožníme jim, aby nám lépe rozuměli. Poučením pro mě bylo upozornění na oslabující slova jako je možná, poněkud, určitě.
Druhá kapitola se jmenuje Nedejte se, popisuje různé situace a možnosti, jak reagovat tak, abychom dosáhli svého nebo abychom vůbec byly vyslechnuty. Zaujalo mě, když autorka tvrdila, že muži si navzájem poskytují podporu, což mi ženy prý děláme mnohem méně. Nedokážu posoudit, jak je tomu v našich podmínkách, ale podporovat se navzájem je skvělá cesta. Nejen že vám pomůže dostat se tam, kam chcete, ale i fungovat v atmosféře podpory a důvěry pomáhá naplňovat svůj potenciál a dosahovat dobrých výsledků.
Třetí kapitola se věnuje obtížným situacím, jako jsou sugestivní otázky nebo nutnost sdělit druhému člověku něco hodně nepříjemného. A také jak zvládat svoje i cizí emoce bez toho, aby se člověk nechal manipulovat poznámkami o podléhání emocím. Zaujaly mě rady, jak se vyhnout nudným lidem, takovým, kteří mluví a mluví a ani si neuvědomují, že vás to vlastně nezajímá. No a taky si říkám, jestli občas takovým nudným mluvkou nejsem i já sama.
Čtvrtá kapitola má název Manažerská autorita v praxi a věnuje se tomu, jak působit profesionálně a jak působit jako autorita na pracovišti. Někdy dokážou i malé věci udělat změnu: postoj, držení těla, síla hlasu, oční kontakt. Jindy je třeba být důrazná, zabírat místo, používat rozsáhlá gesta. Vlastně mi připadalo, že těch nástrojů k lepšímu sebeprosazení máme docela dost a že je třeba naučit se je používat.
Pátá kapitola se zabývá komunikaci s muži. I přes tu často proklamovanou rovnoprávnost je mezi komunikací mužů a žen rozdíl, což ženy znevýhodňuje. Vzala jsem si z této kapitoly poučení, že je třeba mluvit přímo a jasně. Muži také prý nemají rádi stěžování si, zvláště nevidí snahu situaci řešit. I tady jsem si uvědomila, že se někdy uchyluju ke stížnostem. Možná je to přirozené, ale k ničemu to nevede. Plané stížnosti nás navíc staví do role oběti, přitom my chceme stejná práva, nechceme být chudinkami, o které se ostatní starají ze soucitu. Zato docela dobře rozumí tomu, když jasně zformulujete problém a požádáte je o pomoc. (Když tak tom přemýšlím, tak já sama jsem taky nejraději, když mi druhý člověk řekne, co chce nebo potřebuje, místo abych musela tápat a dohadovat se. Znamená to ale také, že mám sama v sobě jasno v tom, co chci.
V šesté kapitole se mluví o zpětné vazbě. To je citlivé téma, protože zpětná vazba sice má poskytovat důležité informace, ale zároveň se může člověka hodně dotknout. Zaměňujeme zpětnou vazbu s kritikou a očekáváme, že ten, kdo nám dává zpětnou vazbu, se zaměří hlavně na naše nedostatky. Je důležité zaměřovat se pouze na určité chování a neodsoudit kvůli tomu celého člověka. A jak přijímat zpětnou vazbu? Určitě ji vítat, protože to je cenná informace zvenčí. Poslouchat ji s otevřeností, i když je možné, že druhému člověku nejde ani tak o vás, jako o sebe a vlastní zájmy. A pokud nám víc lidí říká totéž, měli bychom to brát opravdu vážně. Někdy nejde ani tak o zpětnou vazbu, jako o osobní útok někoho, kdo je naštvaný nebo frustrovaný. I tohle téma se v této kapitole řeší.
Sedmá kapitola obsahuje takové tipy, které se autorce do předchozích kapitol nehodily, ale přesto jsou užitečné a neměly by bát opominuty. Třeba jak je to s emailovou komunikací, kde chybí všechny ty nonverbální signály a člověk hledá tu rovnováhu mezi stručností a slušností.
Celá ta knížka mi ukázala, kolik máme naučených vzorců, díky kterým my ženy škodíme sami sobě – mluvíme potichu, nejistě, omluvně, bojíme se vyčnívat nebo být v centru dění. Spoustu z toho dělám i já, takže mám hromadu materiálu na přemýšlení a hlavně ke změně. Knížku bych určitě doporučila každé ženě, která cítí, že nedosahuje svého potenciálu mezi lidmi nebo se cítí přehlížená, nedoceněná a nevyslyšená. Nestačí ovšem jenom přečíst, chce to také udělat nějaké změny.