Jsme zodpovědní dospělí nebo děti, které je potřeba hlídat, usměrňovat a kárat?
Cítím se být dospělá, snažím se podle toho i chovat, takže se mně fakt nepříjemně dotýká, když se někdo ke mně chová jako k hlupákovi, kterého je potřeba vychovávat, případně trestat, když se nechová “správně”. Od začátku celé té kovidové záležitosti mi vadí, jak s námi komunikují ty naše “politické elity”, které nařizují, zastrašují a vůbec se chovají, jako by občané byli zlobivé děti, které je nutné “vychovávat”.
Takový povýšený přístup totiž vyvolá zhruba dvě reakce: někteří se podřídí, řeknou si, že tak to prostě je, vždycky je někdo nahoře, někdo dole. Druhá reakce je vzdor a odpor. Celkem pochopitelný, protože se jednoduše bráníme tomu, co vnímáme jako zasahování do svých práv.
Už i u malých dětí platí, že když jim vysvětlíte, proč tu danou věc chcete, tak je větší pravděpodobnost, že jí dosáhnete. Když něco požadujete z pozice síly a moci (ať už politické nebo rodičovské), tak sice možná dosáhnete taky, ale vyvoláte odpor – buď otevřený, nebo skrytý, který se projeví později.
Jednat z pozice síly je problematické z toho důvodu, že tvoří hierarchii. Jeden člověk se nadřazuje druhému. Když je mezi dvěma lidmi velký rozdíl – bohatý a chudý, šéf a podřízený nebo dítě a rodič – je snadné cítit se nadřazeně nebo bezmocně. Demokracie je ale – doufám! – o tom, že všichni máme svou lidskou hodnotu a právo na respekt. Že jednat s druhým člověkem z pozice síly a moci je nepřípustné a nepřijatelné (samozřejmě s výjimkou policie a trestné činnosti apod.)
Bohužel tento mocenský způsob komunikace je tak obvyklý, že nám to přijde jako normální a přirozené. S údivem hledím na to, jak spolu dokážou komunikovat manželé, kolegové nebo přátelé. Žena, která se dovoluje manžela, jestli může něco udělat. Rodič, který nařizuje dítěti s argumentem “protože jsem to řekl”. Učitel, který zcela nepokrytě žáka shazuje – i to jsem bohužel viděla.
Snažím se neuchylovat se k něčemu podobnému. Docela se mi to daří, v zásadě nejsem ani konfliktní ani netoužím po moci. Bohužel je to občas vnímáno jako slabost. Jako by bylo silou a žádoucí kvalitou dosahovat věcí na úkor druhých lidí. V mém ideálním světě si lidé mezi sebou ustaví hranice, které dávají dostatečný prostor každému, nejen těm, kteří si to dokážou “vybojovat”. No, možná jsem idealistka a možná sním o světě, jaký nemůže existovat. Přesto věřím, že to jde lépe. I když svět nebude ideální, aspoň ten malý kousek, který obývám, může být o kousek přívětivější.
Inspirací pro tento text byl článek, kde se velmi pěkně píše o jednání k lidem z pozice moci: https://www.novinky.cz/domaci/clanek/kompetencni-zaloba-by-rozhodne-nebyla-zalezitosti-na-nekolik-dni-tvrdi-simackova-40380554