Gábor Maté: V říši hladových duchů. Blízká setkání se závislostí.

Gábor Maté je lékař, který spoustu let pracoval s drogově i jinak závislými, kteří jsou na skutečném společenském dně. Jeho kniha pro mě byla mimořádně objevná v tom, že pracuje s traumatem. Tvrdí, že nejde o problém závislosti, ale problém traumatu. Že drogy mohou být způsob, jak se vyrovnat s emoční bolestí tak velkou, že si to my „normální“ ani nedokážeme představit. A jjá si skutečně nedokážu představit, když dítě vyrůstá v prostředí, kde je zanedbáváno, mláceno, znásilňováno a podobně. To musí naprosto příšerně otřást s důvěrou toho malého člověka. Všichni víme, jak moc to bolí, když nás odmítne milovaný člověk, když nás někdo zostudí nebo když o něco cenného přijdeme. Za normálních okolností se z toho dříve nebo později vzpamatujeme. Samozřejmě hledáme nějakou útěchu – popovídat si s někým, opít se, dát si do těla v posilovně. Co když droga je to jediné, co člověku poskytuje útěchu?
Na začátku jsou popisy osudů některých jeho pacientů a pacientek. Gábor Maté pochází z maďarské židovské rodiny, žije v Kanadě a mezi jeho pacienty jsou často Indiáni, vykořenění lidé, jejichž kultura je zničena, ale „bílá“ společnost je taky plnohodnotně nepříjímá. Jejich příběhy jsou neuvěřitelně tragické, zahrnují násilí, zneužívání, zanedbávání, ponižování, samotu i zoufalství. Napadlo mě, že prožít v dětství něco podobného, tak sáhnu po čemkoliv, co mi poskytne nějakou úlevu, i kdyby to byla droga.
V další části je popsán mechanismus, jak funguje mozek, jak tvoří hormony, díky kterým se cítíme dobře. A také to, co se děje, když jsou tyto mechanismy narušeny podobně, jako je tomu např. u týraných nebo zneužívaných dětí, které zřídka nebo možná nikdy nedostaly šanci na normální vývoj.
Autor popisuje i svou vlastní závislost – na nakupování CD s vážnou hudbou, což zní sice úsměvně, ale splňuje to stejné rysy, jako jiné závislosti, tedy je to činnost, která poskytuje krátkodobou úlevu, nad kterou ztrácí kontrolu i přes to, že dlouhodobě působí potíže. Štěstím Gábora Maté je, že si na svou závislost vydělá, že mu jeho příjem umožňuje svá cédéčka nakupovat bez toho, aby se musel uchýlit k trestné činnosti, jako jeho klienti. Ale mechanismus závislosti je velmi podobný i u tohoto chování.
Pokud přijmeme autorovu myšlenku, že závislost je snaha zbavit se bolesti, pak restrikce a válka proti drogám mají malou šanci uspět, protože bolest spíš zvětšují, místo aby ji řešily. Navíc ne všechny závislosti jsou trestné, alkohol, gamblerství nebo chorobné nakupování nejsou postihovány zákonem, přestože pro člověka plní stejnou roli – tiší bolest – a přesto, že dokážou být minimálně stejně ničivé jako drogy.
Na konci 26.kapitoly je zajímavá poznámka v souvislosti s neefektivností drogové války: otázka nezní, proč v této válce prohráváme, ale proč ji stále vedeme, když nefunguje.
Důležitá mi připadá ta část knihy, která mluví o snižování rizik. Spousta negativních jevů, které se k drogám vážou, není způsobena přímo užíváním drog. Například trestná činnost není důsledkem závislosti, ale páchá se proto, aby si závislý opatřil dost peněz na drogu. Pokud není možné si dostatek peněz vydělat legálně, pak nezbývá než krást nebo se prodávat. Stejně tak zdravotní rizika toho, že závislí používají jednu injekční jehlu, jsou natolik velká, že je lepší jim jehly poskytnout zadarmo. Je to levnější, než řešení následných zdravotních problémů, a rozhodně to nevede k větší závislosti. Nikdo přece nezačne fetovat jen proto, že jsou jehly zadarmo.
Drogy považujeme za nezákonné, to je ale jen naše dohodnuté pravidlo. Když byla ve třicátých letech v USA prohibice a alkohol byl zcela zakázaný, lidé ho nepřestaly pít, ale dělali to tajně a nabalovala se na to spousta aktivit souvisejících s jeho výrobou a prodejem. To, co my dnes považujeme za normální byznys, byl zločin, za který vás mohli potrestat.
Jaké řešení závislostí navrhuje Gábor Maté? Velmi se mi líbí, že jeho řešení vychází ze soucitu se závislými. Pokud přijmeme myšlenku, že droga je lék na nesnesitelnou emoční bolest, pak chápeme, že není možné ji závislému bez náhrady sebrat. Je třeba k němu přistupovat jako k nemocnému, kdy hledáme lék, nikoliv trest. Napadla mě paralela, že sebrat někomu drogu je podobné, jako odmítnout člověku po operaci léky proti bolesti. Je tedy třeba hledat způsoby, jak lidem pomoci zvládnout své trauma. A toho se žádným bojem, restrikcemi a tresty nedosáhne, ty slouží jen „normálním“ lidem, aby měli pocit, že se něco řeší.
Ve 31. kapitole navrhuje autor čtyřkrokovou metodu pro závislosti, ke které přidává svůj vlastní pátý krok. Kniha na podobné téma se docela určitě neobejde bez zmínek o dvanáctikrokovém programu anonymních alkoholiků, což je iniciativa pocházející z USA, která má své skupiny i v České republice.
Celou knihou prostupuje soucit se závislými, což je mi velmi sympatické. Určitě ji doporučuji k přečtení, i když je dost obsažná, má přes pět set stránek.