Máme před sebou oslavy sametové revoluce, 17. listopadu, připomínka toho, kdy naše země přestala být socialistickou (=na cestě ke komunismu) a získali jsme skutečnou demokracii, tedy možnost svobodně se vyjadřovat k věcem veřejným. V té době jsem byla čerstvě vdaná, čekala jsem svého prvního syna, bydlela jsem na malé obci. Ale i tam se děly demonstrace a i tam se věci měnili.
Demokracie je taková forma politického zřízení, kdy je každému umožněna účast na správě a řízení státu. Prakticky se to děje prostřednictvím volených zástupců, protože kdyby mluvil každý do všeho, tak se budeme dohadovat do nekonečna.
Komunismus byla diktatura, o čemž nakonec mluvili i sami komunisté, kdy používali termín diktatura proletariátu. Moc měla jen komunistická strana. Volby byly povinné a když jste se nedostavili, přišla za vámi komice s urnou až domů. Očekávalo se, že budete volit právě jen tu jednu „správnou“ stranu. Jít upravit lístek za plentu byl politický prohřešek. Nemožné bylo podnikat, pro kariéru bylo nevhodné hlásit se k nějakému náboženství. Na pracovištích běžně existovaly výbory komunistické strany a členství v ní bylo výhodou při šplhání po firemním žebříčku i tehdy, když jste chtěli, aby se vaše děti dostali na vysokou. Západ – tedy kapitalistické země západní Evropy nebo dokonce USA byly líčeny jako zlo.
Teprve po 17. listopadu 1989 se začaly věci ukazovat v jiném světle. Najednou se začaly dít věci, které byly do té doby zcela nemyslitelné, mohli jsme podnikat, mohli jsme jet klidně i na „západ“, pravda bylo to trochu dražší. Začaly se objevovat západní filmy (i ty erotické, ty považovali komunisté také za zlo), kdo mohl, jel se podívat do Rakouska, západního Německa (to bylo tehdy ještě rozděleno na kapitalistickou a socialistickou část) nebo do Francie. Objevila se tu různá náboženství nebo směry jako je vegetariánství nebo léčitelství, což bylo bývalého režimu také nežádoucí.
Ale hlavně se už smělo podnikat! Živnostenský list stál tehdy něco přes stovku a pořídilo si ho strašně moc lidí. Jasně, že ne každému se podnikání dařilo, ale už jen to, že můžete. Dneska je zboží všude spousta a největší problém je prodat, ale po pádu režimu byl všeho nedostatek, stačilo vyrobit a prodávalo se mnohem snáz. Neexistovaly žádné supermarkety, žádné nákupní galerie, neexistovaly internetové obchody.
Trochu mě mrzí, že státní svátky vychází tak nějak naprázdno, většinou je to prostě jen volno z práce a možná tak zavřené supermarkety. Ale nějaké pořádné oslavy, to moc ne. Jsem ráda, že aspoň 17. listopad se v Praze na Národní třídě a na Václavském náměstí slaví tak, jak si zaslouží. V regionech a menších městech už to asi tak skvělé není. V mém vlastním městě, kde žije cca 17 tisíc lidí se nejspíš neděje vůbec nic,alespoň jsem nic nenašla na oficiálním webu místní kultury. Takže si asi zase udělám výlet do Prahy, abych si té slávy trochu užila.