Nenásilná komunikace je metoda k pochopení a vyjádření svých emocí a potřeb tak, abychom ostatní nezraňovali ani s nimi nemanipulovali. Účelem je zlepšit komunikaci a být pro ostatní srozumitelní.
Nedávno jsem absolvovala kurz nenásilné komunikace s Helenou Kurzweilovou a moje dojmy z něj jsou velmi silné. Zcela jistě bych tuhle metodu doporučila každému, kdo chce v sobě nebo v komunikaci s ostatními něco zlepšit.
Mojí motivací k účasti na kurzu je přání, abych byla pro ostatní lidi pochopitelná, abych dokázala srozumitelně a jasně vyjadřovat, co potřebuju říct. Totéž bych si přála i od ostatních – upřímně říkat, co cítí a potřebují. Není to vždycky jednoduché, máme různé zábrany, nechceme obtěžovat, zatěžovat ostatní svými problémy a podobně. Paradoxně je ale víc zatěřujeme mlčením, protože oni často vycítí, že se něco děje, ale nevědí co. Nenásilná komunikace je metoda nebo dovednost vnímat svoje pocity a také nenaplněné potřeby, které se za těmito pocity skrývají. Jakmile se je uvědomíme, můžeme je také sdělit ostatním nebo hledat strategie, jak je naplnit. Líbí se mi, že je to metoda strukturovaná, skládá se ze čtyř kroků, které jsou jasné a přehledné, zejména když jsou napsané na papíře nebo nakreslené ve schématu.
V pozadí metody je přesvědčení, že lidé jsou svou podstatou dobří, že chtějí žít v harmonii a že se k násilí nebo manipulaci uchylují tehdy, když už jiné prostředky nemají. Že veškeré naše chování je motivováno našimi potřebami, které potřebujeme naplnit. Pokud se naučíme komunikovat jasně a s respektem, získáme silný mírumilovný nástroj.
Důležité je rozlišovat, co je objektivní situace a co je moje interpretace. Když vidím druhého člověka, že se mračí, je to objektivní situace. Když začnu přemýšlet, co se mu nelíbí nebo čím jsem ho naštvala, už je to názor, jsou to moje myšlenky a ty můžou být překroucené a bývají plné emocí.
Schopnost jasně vyjadřovat svoje emoce a potřeby, to je něco, co by nám řadu situací usnadnilo. U řady problémů je příčinou nedorozumění mezi lidmi. Předpokládáme, že ostatní chápou věci stejně, jako my, ale ona to nemusí a nebývá pravda. Proto je velmi důležité umět a moci mluvit otevřeně a svobodně a zároveň být schopen naslouchat. Teprve když se navzájem chápeme, můžeme hledat cesty, jak naše potřeby a touhy uvést do souladu.
Nenásilná komunikace (NVC) má čtyři kroky: pozorovat, co se mi děje, pojmenovat, co cítím, zjistit, co potřebuju, a říct si o to. A to všechno dělat tak, aby se druhý člověk cítil respektovaný a aby mohl taky stejným způsobem vyjadřovat sám sebe.
K nenásilné komunikaci patří i empatické naslouchání, kdy věnuju plnou pozornost tomu, co druhý člověk říká. Nehodnotím, nesoudím, neradím, nepřipravuju si předem, co moudrého řeknu. Prostě jen naplno vnímám druhého člověka a to, co říká.
Jedna zajímavá myšlenka, která na kurzu zaznívala, je, že úkolem mozku je udržet nás v bezpečí. Nikoliv šťastné. To znamená, že mozek daleko více pozornosti věnuje negativním okolnostem, protože to jsou potenciální hrozby. Dělat si starosti a promítat si všemožné negativní scénáře je způsob, jak se některým rizikům vyhnout.
Na kurzu se sešli skoro samé ženy a dokonce z jedné organizace, kde pracují jako interní nebo externí zaměstnanci. Proto se spousta témat a rozhovorů točila kolem práce a věřím tomu, že mít bezpečný prostor pro sdílení něčeho, co člověka fakt trápí, je potřebné a zdravé. Dějou se nám různé věci, když je v sobě budeme dusit, tak nás to stojí spoustu energie, kterou můžeme lépe využít jinak, než potlačováním svých pocitů.
Podrobnější popis nenásilné komunikace najdete i na tomto webu v sekci Nástroje.