Dobrovolníci

Za poslední dva roky se dobrovolničení dostalo hodně do povědomí lidí, najednou mám pocit, že všude všichni dobrovolničí, tedy věnují svůj čas a energii něčemu prospěšnému. Ale dobrovolnictví u nás existuje řadu let, a to nemyslím jen dobrovolné hasiče, ale i dobrovolnická centra, která zprostředkovávají i méně hlasité činnosti jako např. aktivity s dětmi v nemocnicích nebo v domovech seniorů, ochrana přírody a podobné věci.

Sama jsem taky dlouholetým dobrovolníkem v několika organizacích a hodně mi to změnilo život. Třeba i ta práce, kterou teď dělám – lektorství pro dospělé – je něco, co jsem nevystudovala, začala jsem s tím jako dobrovolník a zjistila jsem, že mi to jde natolik dobře, že se tím můžu i živit. A že mě to baví a že lidé pod mým vedením dělají pokroky.

Kromě toho se angažuju hodně v ekologických aktivitách, protože klimatická změna a ekologické problémy mi hodně leží na srdci, hodně mě znepokojují a hodně je mi ouzko z toho, jaký svět po těch desítkách a stovkách let naší průmyslové činnosti taky po nás zůstává.

Spousta dobrovolníků funguje jen na dobré slovo, nepotřebují být nijak organizovaní, ale také je hodně těch, kteří se združují v dobrovolnických centrech nebo v organizacích, které sice toto slovo v názvu nemají, ale s dobrovolníky běžně pracují a někdy je na jejich činnosti závislá existence dané organizace. Ať už jsou do hobby organizace, včelaři nebo zahrádkáři, tak i církve, politické organizace, potravinové banky nebo sdružení lidí, které spojuje stejné onemocnění.

Být organizovaný má své výhody. Třeba v tom, že se potkáváte s dalšími dobrovolníky, dostanete školení nebo jste pojištěni. A důležité je i to, že když přijdete např. do nemocnice jako soukromá osoba a chcete někomu cizímu pomáhat, je to divné. Když tam přijdete v tričku organizace, která vás tam posílá, je vaše postavení zcela jiné a i personál ví, kam vás zařadit.

Díky dobrovolnickým aktivitám jsem se seznámila se spoustou báječných lidí a je to pro mě v této chaotické době taková vzpruha, když vím, že je mezi námi spousta těch, kdo nehrabou sobecky jen pro sebe, ale jsou ochotni přispět lidem kolem. Přesně tak by podle mě měla fungovat občanská společnost. Jsme na sobě navzájem závislí, nejsme žádní osamělí bojovníci, takže spojovat se při užitečné práci je naprosto nezbytné.

Mým velikým přáním je, abychom se mohli věnovat mirumilovnějším aktivitám, než je řešení následků války, kterou odnášejí jako obvykle ti, kdo si ji nejméně přejí – mámy a děti.

Publikováno
V rubrikách BLOG

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *