David Attenborough je britský tvůrce přírodovědných filmů, v této knize mapuje souběžně svůj více než devadesátiletý život a stav přírody na planetě. Začíná v roce 1937, kdy mu bylo jedenáct let. Na planetě žilo 2,3 miliardy lidí,koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší byla 280 částic na milion a na světě zbývalo ještě 66% divočiny.
V roce 2020 žilo na Zemi 7,8 miliardy lidí, koncentrace oxidu uhličitého je 415 částic na milion a divočiny zbývá už jen 35 %.
Autor kritizuje naši neustálou orientaci na růst, který samozřejmě na planetě není možný. Zmiňuje se o „koblihovém“ modelu ekonomiky, který se snaží hledat rovnováhu mezi strádáním a plýtváním.
Řešením současného stavu je podla autora dát větší prostor divoké přírodě, která se dokáže regenerovat i bez našich zásahů. Znamenalo by to omezit obdělávanou plochu a to zejména tak, že bychom přešli na převážně nebo skoro výhradně rosltinnou stravu.
Produkce masa je problematická v tom, že zvíře na vytvoření jednoho kila hmoty (masa) potřebuje několikanásobnou hmotnost rostlinné hmoty. Když krmíte zvíře obilím, získáte mnohem méně jídla, než kdybyste to obilí snědli rovnou.
Zajímavé je doporučení, aby se pokud možno co nejvíc pěstovalo přímo ve městech. Už teď existují vertikální nebo městské farmy. Zejména pro listovou zeleninu je to skvělý nápad, protože potřebujeme, aby se vypěstované jídlo dostalo na talíř co nejrychleji.
Dalším nápadem je akvaponie, tedy společné pěstování ryb a zeleniny. Voda znečištěná rybími výkaly je totiž skvělým hnojivem. Takový systém dokáže na malé ploše vyprodukovat velké množství jídla.
Objevuje se tu pojem environmentální ekonomie. Stojí na třech pojmech: people, planet, profit (lidé, planeta, zisk).
Obnovení divočiny v mořích je pro nás suchozemce poněkud vzdálené téma, ale z hlediska planety je možná ještě důležitější než divočina na souši. Moře a oceány zabírají dvě třetiny planety a i díky své hloubce poskytují mnohem více prostoru pro život. Zaujlal mě návrh na to, aby část mořského a oceánského prostoru byla chráněná. Pak se tam totiž budou moci rozmnožovat ryby a další živočichové a v důsledku toho budou mít i rybáři v okolí vyšší úlovky.
Knihu bych doporučila k přečtení snad každému, kdo se aspoň trochu zajímá o klima a ekologii. Obdivuhodný je ten optimismus, se kterým David Attenborough stále věří, že my lidé jsme schopni přejít na udržitelný způsob existence a přežít na této planetě. Technická řešení by tady byla, jen se o nich musí vědět a musí být vůle je rozšiřovat. Takže i když současná situace je dost hrozná, cesty z ní existují.