Kniha Destruktivní emoce vznikla jako výstup z několikadenních rozhovorů dalajlámy s vědci, které se odehrály v roce 2000 v indické Dharamsale.
Na začátku knihy mě zaujal příběh zkušeného buddhisty s mnohaletou meditační praxí. Byl schopen navodit si různé psychické stavy s velkou přesností, např. jednobodová koncentrace nebo milující laskavost, což prokázala magnetická rezonance. Znamená to tedy, že nejde o nic nereálného nebo neuchopitelného, ale že se jedná o zcela konkrétní stavy, které se dají ovládat, i když to většina lidí neumí. Buddhismus má v tomto směru bohatou praxi a rozhodně má, co nabídnout.
Dalajlama od mládí projevuje velkou zvídavost a touhu po vědění a velmi si váží vědců.
Jedním z témat, která buddhisté s vědci řešili, bylo vnímání a terminologie týkající se emocí a myšlení. Například samotný pojem destruktivní emoce je jinak vnímán na Západě a poněkud jinak v buddhistické filozofii.
Dalším tématem byl to, co je to utrpení a jak se mu dá vyhnout. Nebo to, jestli je možné v některých případech považovat některé emoce, například hněv za pozitivní.
Zajímavé téma je i to, jestli jsou emoce a jejich projevy univerzální nebo se liší a jsou v různých kulturách stejné. Zaujalo mě bádání Paula Eckmana, který se obětavě zabýval výkumem emocí. Tím obětavě myslím např. to, že díky jehlám a elektrické stimulaci dokázal identifikovat na vlastní kůži to, které obličejové svaly se na které emoci podílejí. Zajímavý fakt je, že skutečný upřímný úsměv není jen záležitostí úst, ale i očí a svalů kolem nich.
Díky tomu, že mezi účastníky byli vědci, došlo i na téma toho, jak je možné vědeckými metodami identifikovat ty psychické stavy, které rozpoznává i buddhismus.
Další otázkou je, jak v sobě nebo v ostatních lidech kultivovat hlavní pozitivní buddhistické emoce: lásku, vyrovnanost, soucit a radost. To vede k úvahám o nějaké formě emočního vzdělávání jak pro děti, tak i pro dospělé. Buddhistické techniky meditace jsou natolik univerzální, že mohou být použity i bez jakékoliv zmínky o buddhismu.
Už existují programy, které učí jak dospělé, tak i děti kultivovat svou mysl a učit se zvládat svoje emoce, hlavně tedy ty negativní, jako je například hněv.
Rozhovory dalajlámy s vědci, které popisuje tato kniha, se datují do počátku 21. století, tedy cca dvacet let zpátky. Od té doby se leccos změnilo, meditace se stala trendem a to bez buddhistického kontextu. Spousta lidí spatřuje v meditaci nástroj k tomu, aby se zbavili stresu a zlepšili tak i své zdraví. V tomto pojetí tomu chybí ten buddhistický důraz na morálku a soucit.
V závěru knihy jsou popsány životní cesty přítomných vědců po tomto setkání. Nebylo to pro ně jen obyčejná pracovní událost, byla to spíš pouť, která se transformovala i v jejich práci.
Knihu bych určitě doporučila každému, kdo se zajímá o psychologii a zejména o pozitivní psychologii, tedy ne o léčení, ale spíš budování toho pozitivního. V některých částech mi připadala hodně podrobná a detailní, možná až zdlouhavá, ale na druhou stranu jí to dodává i určité autentičnosti a dokresluje to situaci, v jaké vznikla.
Z celé knihy je znatelná snaha dalajlámy nabídnout lidem nástroje práce s myslí, které rozvíjí buddhismus již víc než dva tisíce let, jako pomoc při trápení a cestu ven z něj. Nikoliv jako způsob šíření buddhismu, což mi připadá velmi lidské a laskavé.