Carl Honoré: Chvála pomalosti. Jak celosvětové hnutí vyzývá na souboj kult rychlosti

Carl Honoré: Chvála pomalosti. Jak celosvětové hnutí vyzývá na souboj kult rychlosti

Podnětem k hledání pomalosti a napsání této knihy byl autorův prožitek, když objevil dětské pohádky zhuštěné do jedné minuty, takže když čte večer svému synovi, stihne za méně času víc pohádek. V první chvíli se to zdálo úžasné, pak si ale uvědomil, jak je to absurdní – hledat způsoby, jak zkrátit a „zefektivnit“ společné chvíle se svým milovaným synem. Natolik to s ním otřáslo, že se rozhodl s tou uspěchaností a neustálou honbou za zachlostí něco udělat. Začal zkoumat pomalost z různých úhlů.
První věc, kterou většina lidí udělá ráno hned po probuzení, je pohled na hodiny. A pak se na ně za den podíváme ještě mockrát. Snažíme se toho hodně stihnout a žijeme s přesvědčením, že dělat věci rychle znamená být efektivní, výkonní a že to je správné. Dokonce se můžeme stát na rychlosti závislí a když nás cokoliv zpomalí, třeba pomalé auto před námi, tak jsme naštvaní. Závislost na rychlosti nás šťastnými rozhodně neudělá. Ale jak na to, abychom zpomalili?
Akce budí reakci a tak je pochopitelné, že na rychlé tempo moderní doby lidé reagují a tvoří iniciativy, které se snaží zpomalit. Jednou z nich je spolek pro zpomalení času v rakouském Wagrainu. I na českém internetu jsem našla pár článků o pomalém hnutí, někdy se spojuje s tématem všímavosti (tedy vnímání přítomného okamžiku) nebo minimalismu.
Třetí kapitola je věnovaná mému oblíbenému tématu – jídlu. Existuje hnutí slow food (pomalé jídlo), jeho cílem je vrátit jídlu tu důležitost, kterou mu vzalo uspěchané fast food. Fast food znamená, že jíme rychle, abychom se nezdržovali od práce ci jiných aktivit. Když jíte rychle, nemáte čas si jídlo vychutnat. Nebudete ani chtít věnovat čas nějakému dlouhému vaření. A asi ani nebudete chtít za jídlo moc platit. To všechno dohromady znamená, že se ve vašich očích hodnota jídla snižuje. Nahrává to výrobcům hotových jídel, kde jsou kvalitní suroviny nahrazeny těmi levnými, chuť se dohání levnějšími ochucovadly a přídavky, pěstitelům, kteří použijí libovolné chemikálie a metody, jen aby levně vyrobili, chovatelům, kteří pro zisk chovají zvířata v otřesných podmínkách. Slow food chce, aby jídlo opět tuto ztracenou hodnotu získalo: aby lidé kupovali kvalitní potraviny, aby dali jídlu i jeho přípravě přiměřený čas, aby si ho uživali s přáteli a rodinou. Jídloby mělo být radostí a potěšením, nikoliv obtížnou věcí, která nás zdržuje od „důležitějších“ věcí. Samozřejmě to neznamená, že musíme každé jídlo jíst hodiny nebo že bychom už nikdy nemohli jít na rychlou pizzu. Znamená to vážit si dobrého jídla.
I u nás existuje hnutí slowfood.cz, které je součástí celosvětového hnutí slowfood.com. Pro mě je v tomto hnutí klíčové to, abychom jedli společně, aby se jídlo stalo něčím, co nás spojuje v rodině i s přáteli, a třeba i s cizími lidmi.
Autor se dělí o své dojmy z pomalé restaurace, kde se pomalu vaří, jídla jsou promyšlená,vhodně doplněná vínem a celý zážitek může trvat klidně i čtyři hodiny. To už vám dá čas na to zpomalit, vychutnat si pečlivě připravené jídlo a v klidu si promluvit s lidmi, se kterými právě večeříte.
Pokud jde o slow food, tak mě trochu odrazuje představa, že by se jídlo mělo vařit dlouho. Vaření v malé panelákové kuchyni, kam se vedle mě už nikdo další nevejde, mě docela nudí, víc by mě to bavilo, kdybych nás tam bylo víc a mohli bychom se na přípravě jídla podílet ve skupině. Ale není nutné vařit dlouho. Důležité je udělat si čas na snězení a vychutnání si jídla.
Čtvrtá kapitola se věnuje rychlosti ve městech. Inspirováno hnutím Slow Food vzniklo Citta Slow, tedy pomalé město. Jde o to nahradit uspěchanou atmosféru rušného města něčím klidnějším a pohodovějším. Místo rychlých aut mít parky a pěší zóny s obchody a kavárnami. Místo zběsilého pohybu kamkoliv zpomalit, potkávat se s lidmi a poznávat třeba své sousedy.Toto hnutí má na svém webu i mapu míst a inciativ, bohužel z České republiky tam není vůbec nic.
Jedním z prvků, který zrychluje města, jsou auta. Nejen, že jsou rychlá, jsou i velká, tvoří v ulicích bariéry, způsobují, že musíme být opatrní a třeba i to, že nemůžeme nechat děti volně běhat venku.
Pátá kapitola se věnuje pomalému myšlení. Přepnout na pomalý režim v hlavě není až tak snadné. Autor na sobě zkouší meditaci, jako formu zpomalení a relaxace. Novinkou pro mě bylo, že existuje hnutí superpomalého cvičení, kde se tolik nezpotíte, ale přesto se dost nadřete a výsledků dosáhnete také, dokonce možná v kratším čase, než při obvyklém rychlém cvičení.
Šestá kapitola je věnovaná zdravotnictví. To se může v různých zemích lišit, společné je to, že lékaři a zdravotní sestry nemají na pacienty čas, nemají prostor je pořádně vyslechnout. Při vší snaze o efektivnost je pro pacienta snadné připadat si jen jako číslo nebo diagnóza než jako celistvý člověk. Proto řada lidí vyhledává alternativní léčebné metody, které dost často stojí na důkladném vyslechnutí pacienta a na tom, jak jeho nemoc souvisí s dalšími oblastmi života. Autor popisuje svoji zkušenost s léčením energií reiki, po kterém se ulevilo v jeho potížích.
V sedmé kapitole se píše o sexu. U sexu je obzvlášť absurdní, pokud se ho snažíme zvládnout rychle. Autor se dělí o svou zkušenost s kurzem tantry, což je umění užívat si smyslových potěšení. Nebyl to kurz sexu, všichni byli oblečení a žádné orgie se nekonaly, Spíš to bylo o tom, aby člověk zpomalil a dokázal si užít jednoduché smyslové vjemy. Následují příklady párů, které díky tantře našly znovu potěšení v sexu i ve vzájemné blízkosti.
Následující kapitola je o práci. Zpomalit v práci se může zdát obzvlášť ohrožující, máme strach, že pak nebudeme dost výkonní, že budeme zaostávat a že budeme neefektivní. Jenže dlouhé hodiny práce nemusí znamenat víc a kvalitnější práce. Jakmile je člověk unavený, vyčerpaný, trpí tím jeho výkon a pokračovat v práci žádný velký užitek nepřinese.
Devátá kapitola se věnuje volnému času, což je obzvlášť vhodná doba pro zpomalení. Můžeme dělat takové pomalé věci jako je pletení, rybaření nebo zahradničení. V této kapitole je i zajímavá úvaha o tom, jak rychle hrajeme hudbu a že možná stejné skladby hráli naši předkové pomaleji.
Desátá kapitola se věnuje dětem. Dnes už i některé předškolní děti mají řadu aktivit a ambiciózní rodiče se stávají taxikáři a organizátory, aby děti ten náročný rozvrh nějak zvládly. Ve škole pak přabyde další stres ze školních výsledků. Školy už na to ale také reagují a vedle těch opravdu náročných se objevují jiné, které dávají dětem více prostoru na hru a spontánnost.
V závěru knihy zazní jedna důležitá myšlenka: nejde jen o zpomalení, jde vlastně o to, najít to správné tempo. Někdy je třeba dělat věci rychle, jindy pomalu. Reagovat pružně na podmínky. Pokud jsme ale na rychlosti závislí a zpomalit neumíme, pak je to problém.
Knihu rozhodně doporučuju k přečtení. Připadalo mi, že to není ani tak proti rychlosti jako spíš proti povrchnosti. Když děláme činnosti rychle, tak jim pochopitelně nemůžeme dát dost péče a pozornosti. Povrchní klouzání po povrchu věcí ale není žádoucí metou, že ne?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *