15. Trvalé učení a zlepšování

Jen málokdy děláme rozhodnutí, kterí je jednoznačné a jsme si jím jisti. Často spíš doufáme, že to bude fungovat. Vždycky je tu riziko chyby nebo neúspěchu. Je dobré si to přiznat a pracovat s tím. Třeba tak, že pravidelně děláme zpětnou vazbu (nikoliv kritiku!) procesů i výsledků. Nebo tak, že rozhodnutí přijímáme na dobu určitou, po které se rozhodujeme, jestli jsme na správné cestě nebo jestli je třeba něco změnit. Zpětná vazba není kritika. Kritiku moc rádi nemáme, obvykle bývá zaměřena na to, co děláme špatně, na chyby a nedostatky. To se nás osobně dotýká a někdy to vnímáme jako nedostatek respektu k tomu úsilí, které jsme vynaložili. Zpětná vazba má vést k posílení zúčastněných lidí, k nikoliv k demotivaci a poukazování na to, co všechno je špatně.


Co potřebujeme, abychom se mohli učit?

Potřebujeme bezpečné prostředí, kde můžeme zkoušet nové věci, získávat zpětnou vazbu a mít i jistý prostor pro chybu. Kdykoliv se něco učíme, děláme chyby. Když nás za ně budou trestat (byť nepřímo, jen odsuzováním a hodnocením), tak se jim budeme vyhýbat, budeme se držet osvědčených řešení a dělat jen to, co už umíme.
Jak toto zajistí sociokracie?


Bezpečné prostředí znamená, že se možnost chyby akceptuje. Rozhodnutí se dělají s vědomím, že nevíme na sto procent, co fungovat bude a co ne. Proto už při rozhodování počítáme s tím, že rozhodnutí se přijímá na určitou dobu, po které se zhodnotí a případně změní. A to bez obviňování. Protože když si při jeho přijímání dopřejete dost času a prostoru na diskuzi a vyslechnutí všech připomínek, pak se jedná o kolektivní rozhodnutí a hledat viníka nemá smysl. Naopak, skupina udělala všechno pro to, aby se v dané situaci a dostupnými informacemi rozhodla správně. Chybu nebo selhání je potřeba vzít jako příležitost k poučení se, nikoliv jako klacek, kterým se budeme mlátit po hlavě. A také to není důvod cítit se provinile (bývají mezi námi lidé, kteří se cítí vini i za věci, které jim nepatří).
Co se stane, když bezpečné prostředí mít nebudeme? Lidé se nebudou vyjadřovat svobodně, budou cenzurovat co řeknou a spoustu zajímavých nápadů raději ani nevysloví.


Zpětná vazba se předem plánuje a už při schvalování dohod se počítá s tím, že (a kdy) je potřeba dohodu zrevidovat.
Při zpětné vazbě se ptáme, co se podařilo, so by mohlo být lepší, jak dohoda přispívá k vizi a jaké následné kroky je třeba udělat.


Prostor pro chybu je tak trochu v protikladu tomu, že chceme dosahovat nějakých cílů. S chybou je třeba předem počítat a v případě opravdu důležitých věcí mít připravený krizový plán. Ostatně všichní víme, že veřejné budovy nebo školy mívají evakuační plán pro případ požáru. Jako společnosti si platíme hasiče nebo armádu pro případ, že se něco špatného stane. Jako jednotlivce nebo domácnosti si platíme pojistku. Dveře bytu také zamykáme, i když ta pravděpodobnost, že se někdo pokusí do něj vniknout, není tak vysoká. To všechno jsou vlastně malé „krizové plány“, které mají buď zabránit nějaké nežádoucí událost nebo ho následně pomoci vyřešit.