11. Rozhodování a hlasování

  1. přednesení návrhu
    Návrh je potřeba dobře připravit (k tomu slouží proces příprava návrhu).
  2. kruh objasňujících otázek
    Dělá se jako kolečko s mluvícím předmětem nebo se lidi hlásí a facilitátor jim dává slovo.
    Když skupině něco navrhujete, tak je vám všechno jasné a nevidíte důvod, proč návrh nepřijmout. Ostatní lidé ale nemají v hlavě totéž, co vy. Vidí věci z jiné perspektivy, neznají souvislosti, které jsou pro vás samozřejmé. Za to ale vnímají jiné souvislosti, rizika nebo výhody, které vám unikají.
    Když se lidé ptají, je to dobře, vyjadřují tím svůj zájem, i když některé otázky mohou být nepříjemné. Můžou to být dotazy na samozřejmosti, které vás štvou, protože máte pocit, že zdržují. Nebo že vás ostatní brzdí, brání vám v návrhu. Jak se s nepříjemnými otázkami vyrovnat? Některé je možné předvídat a připravit se na ně. (Například když jsme připravovali projekt na výsadbu stromů, tušili jsme, že budou dotazy na řez stromů, tedy jestli je nutný a jestli se tím stromům neubližuje. Na takové otázky se dá dobře připravit, zvlášť když víte, proč tu činnost děláte. Pokud nevíte, proč to děláte, tak proč to tedy vlastně děláte?)
    Počítejte také se svou vlastní emoční reakcí. Některé otázky či připomínky vás naštvou nebo se budete cítit demotivovaní. Zejména a hlavně tehdy, když vám na té věci hodně záleží. Je třeba ty emoce ustát.
  3. rychlá reakce – signál rukou, jak se kdo cítí ohledně návrhu
    Rychlá reakce poskytuje skupině informaci, jak se kdo cítí ve vztahu k návrhu. Může mít např. formu „teploměru“, kdy lidé rukama ukážou, jak velké je jeich nadšení pro věc.
  4. vyslechnutí těch, kdo mají výhrady
    I kdyby byla jedna jediná výhrada k návrhu, je potřeba ji vyslechnout. I jeden jediný člověk ve skupině může mít důležitou informaci. Navrhnete třeba na komunitní akci dát krabici, kam lidi můžou dávat dobrovolné příspěvky. Všichni jsou nadšení, jen váš účetní se přihlásí a vyjádří obavu, že to odporuje zákonu, protože to má charakter veřejné sbírky, kterou je třeba dělat určitým předepsaným způsobem. To je docela určitě velmi důležitá informace. V tomto případě by mohla vést buď k odmítnutí návrhu nebo k jeho pozměnění. Třeba tak, že místo dobrovolných příspěvků se bude něco prodávat, což už by toho opatrného účetního zřejmě uspokojilo.
    Pozměnění návrhu v tomto kroku je normální a v pořádku. Je také možné návrh vrátit navrhovateli s tím, že je třeba ještě cosi upřesnit nebo zjistit. Znovu se pak návrh vrátí k jednání na dalším setkání.
  5. schválení
    Když jsou vyslechnuty a vyřešeny dotazy, obavy a výhrady, přistupuje se k hlasování. Opět je možné použít signály rukou. Líbí se mi systém, kdy palec nahoru je souhlas, palec do strany znamená souhlas s nějakou obavou. Palec dolů znamená blokování návrhu, což by ale nemělo nastat, pokud byly výhrady vyřešeny v rámci předchozího kroku.
  6. záznamenání do systému
    Cokoliv, na čem se dohodneme, je třeba někam zaznamenat, aby rozhodnutí byla zpětně dohledatelná. Pokud je návrh přijat na dobu určitou (například volba člověka do role nebo něco, u čeho se nejsme jisti výsledkem), pak je třeba kamsi do systému dát i datum revize a mít zajištěno, že se k věci včas vrátíme. Ať už je to papírový dokument v šanonu nebo tabulka ve sdílených dokumentech, kalendář na dveřích nebo v počítači. (S tím souvisí také role člověka, který tyto informace udržuje, sleduje a včas dává ostatním vědět. )
  7. oslava – zatleskat si, ťuknout si skleničkou nebo si to třeba jenom říct (výborně, máme vyřešeno), dát si pauzu, pokud to bylo náročné
    Všichni víme, jak je příjemné odškrtnout si položky v seznamu úkolů. Maličkost, ale pomáhá nám cítit se kompetentní a schopní a uvědomovat si pokroky, které děláme. V naší kultuře, kde se velmi zaměřujeme na problémy a nefunkčnosti, je to důležitý prvek a pomáhá nám cítit radost a smysl toho, co dělám.